RECENZE: Album “Thrash The Thrash” od Arakainu se i po desítkách let může honosit nálepkou legendární

Ze supraphonské pokladnice se koncem loňského roku k rukám posluchačů vinylů dostala reedice “Thrash The Trash” od Arakainu, prvního českého thrashmetalového alba. Tento hudební klenot, který byl do této doby na černé placce těžko sehnatelný, vyšel v remasterované podobě. A i dnes má co říct.


Deska “Thrash The Trash” skupiny Arakain je fenomén doby. Stala se doslova a do písmene legendární. Na první pohled se může zdát, že se zjevila zčistajasna – podobně, jako když se z mořské pěny zrodila Venuše. Opak je pravdou – tohle dílo nevznikalo vůbec lehce a už vůbec ne v lehké době.

Začátek osmdesátek u nás nebyl, co se týče muziky, vůbec jednoduchý. Rock (o tvrdších stylech se snad nemá smysl ani zmiňovat) neměl na růžích ustláno. Sice tu byl jistý záblesk v podobě vydání prvních hardrockových nahrávek Jiřího Schelingera (1977 a 1979), ale to bylo na dlouhou dobu asi tak všechno. Kulturně hudební strava byla v té době řízena politbyrem a dalšími komisemi určujícími, co, kde a kým se bude hrát.

Moje osobní vzpomínky na tehdejší dobu ožívají. Stále rezonuje kauza nesmyslného a vykonstruovaného obvinění novovlnných kapel, která vyvrcholila zákazem Pražského výběru. Zappova rocková opera “Joe’s Garage” rovněž nebyla povolena. A pak si stačí připomenout třeba stěžejní téma alba “2112“ od Rush, na kterém lze vnímat stejné tendence vládnoucích tříd omezit tento žánr jako projev duševní svobodomyslnosti a kreativity.

V tu dobu u nás přežíval jediný, cenzurou sledovaný hudební časopis Melodie, který však později více a více inklinoval k hudebnímu přátelství se SSSR. Současně s ním vycházely noviny Gramorevue, které především informovaly o vycházejících deskách, a sem tam se objevovala nějaká hudební zmínka i v Mladém světě. Pro rockery a fajnšmekry tu byl jediný otevřenější a trochu svobodnější rádiový pořad na stanici Vltava s názvem “Větrník”. Ten dokázal do vysílání propašovat tehdy neslyšená západní alba, včetně hudebních medailonů zahraničních rockových kapel.

Osmdesátkový vítr přinesl na lopatky “Větrníku” jinou hudbu, ale i tak se tomuto pořadu podařilo informovat posluchače o tehdy u nás pučícím heavy metalu. Vznikla i jakási hlasovací hitparáda, kde mezi sebou o přízeň posluchačů zápolily kapely, které byste jinde sotva zaslechli. Množina by to byla velká, a tak se zaměřím jen na (hard)rockovou / metalovou scénu: Citron, Odyssea, Pumpa, Extraband, Coda, ale třeba i slovenská Tublatanka. Z metalového podhoubí posléze přicházeli Arakain, Vitacit, Törr, Root, Master’s Hammer, Titanic, či Kern. Nakonec přibyly i severočeské akvizice Motorband a Kabát či mladoboleslavský Debustrol.


© Arakain

A právě zmíněné hudební klání ukázalo vkus tehdejších posluchačů. Masivně a opakovaně v žebříčku bodovaly tvrdé a metalové skladby. Mimo jiné i “Cesta (Nesmíš to vzdát)” a následně “Gladiátor” od Brichtovy skupiny. Adrenalin a tep srdce zvedl její “Amadeus”, který nemálo jejích fanoušků doprovázel na základní vojenskou službu. Prostě do pakárny. Zdálo se, že metal na naší scéně dostává zelenou. To bylo někde mezi roky 1985 a 1988. Band tvrdě zkouší, koncertuje a získává si hned vedle Citronu, Vitacitu a Tublatanky silnou pozici. V tu dobu vznikající Československý black metal byl zatím na vedlejší, ale již tehdy pevně stojící koleji.

Jak se říká – dva, potažmo tři songy nemusejí znamenat mnoho. V případě Arakainu to však znamenalo onu pověstnou část ledovce, která byla vidět nad hladinou. Pod ní se odehrávalo něco, co bolševik jen těžko mohl tušit. Kapela nebývale skvěle komunikovala se svými příznivci formou fan clubu, prostřednictvím dopisů (internet neexistoval a o sociálních sítích malý Zuckerberg netušil ještě zhola nic) a fanzinů. To tenkrát nebylo běžné – už tehdy třeba fanoušci formou korespondenčních lístků hlasovali o skladbách, které by rádi slyšeli na koncertech nebo které by se měly objevit na příští desce.

A pak, a to hlavně, skupina koncertovala. Objížděla malé sály a kulturáky v naší vlasti, a šířila tak nové náboženství zvoucí se M jako metal. V tu dobu měla v zásobě řadu energických skladeb, které oscilovaly mezi heavy metalem a thrashem. Vábení posledně jmenovaného stylu, i pod vlivem zahraničních vzorů, nabývalo na síle.

Přichází skutečná nabídka na natočení alba. Doba však ještě není zcela uvolněná, deskami Citronu “Plni energie” a následně “Radegast” však došlo k jistému průlomu. Arakain ve složení Aleš Brichta (zpěv), Jiří Urban (kytara), Zdeněk Kub (basa), Daniel Krob (kytara) a Rob Vondrovic (bicí) v roce 1988 ve studiu Propast Petra Jandy nahrává zmíněné singly a o rok později i celé album.

To se fyzického vydání dočkalo až po změně režimu – “Thrash The Trash” vyšlo v roce 1990. Deska, včetně ikonického obalu se šestiprstou pěstí prorážející kovovou plochu, pomyslně prorazila nejen politické konvence u nás, ale i celkové vnímání žánru širší společností.

0vpbh

Byla něčím naprosto nevídaným, ba snad i výjimečným. Hned vedle Metalliky či Slayeru tu najednou stála česká kapela, která podobně jako zmíněné veličiny do své hudby promítala veškerou energii, rychlost a nasranost v jednom. Nebyla však jejich stín ani kopie. Arakain měl svojí sehraností, vyspělostí a nápady minimálně na evropskou metalovou ligu. Navíc si razil svoji cestu s buldočí odhodlaností. Hlavně neuhnout! Jistě, jsou zde cítit vlivy jak Slayer, tak Metalliky, ale berme to spíš jako signifikantní prvky pro daný hudební žánr.

Aleš Brichta Arakain
© Arakain

Kolekce působí jako automatický revolver, z jehož hlavně jeden po druhém létají projektily a přinášejí totální destrukci. Devítka výstřelů – ať už je to titulní kus, “Šakal”, střednětempá “Šeherezád” nebo “Pán bouře” – všechny míří tvrdým direktem přímo na komoru a atakují první signální. Jsou plné energie, vnitřního pnutí a až na instrumentální “Noc” nenechávají posluchače vydechnout. A “Amadeem” je pak zamáčknou ještě hlouběji do křesla.

Nezbývá než uznale kývat hlavou, jak dobře technicky a instrumentálně na tom soubor byl. Propracované mezihry, bridge, bleskurychlá sóla, neskutečný kalup, to vše při zachování melodiky a udržení čistoty soundu. Za zmínku stojí i texty, které odrážejí dobu a rozhodně se nezabývají banalitami a metalovými klišé. Neuvěřitelné frázování a kadenci slov by Brichtovi mohl závidět kdejaký rapper. Jak to jen mohl udýchat, a to i naživo? Zvládl to. Mohu potvrdit – měl jsem čest to několikrát posoudit.

Remasterovaná reedice, to je devět perel navlečených na šňůře podle daných pravidel znovu vydávaných nahrávek. Jak bylo zmíněno výše, kdysi se o nejpopulárnější a nejžádanější skladby hlasovalo ve fanzinech. Dnes by stálo za to hlasování rozšířit o to, zda by “Thrash The Trash” nemohlo oproti zvyklostem vyjít jako dvojalbum. Mnohé se totiž na debut nevešlo a rozhodně by si to zasloužilo vyjít jako bonusový vinyl, byť třeba jednostranný, nebo jako extra CD. Těch singlů, a velmi kvalitních, v tu dobu vyšlo poměrně dost (“Orion”, “Ku-Klux-Klan”, “Gladiátor”, “Excalibur” , “Proč” a třeba i stařičká “Cesta”). Nehledě na fakt, že vydání následné “Schizofrenie” na stříbrném kotouči obsahuje bonusové kusy z období před vlastním debutem.

Arakain Live
© Arakain

A jak to vypadá s vlastním remasteringem? Začnu otázkou: Co by mělo být jeho cílem? Z mého laického pohledu by mělo jít především o slyšitelný kvalitativní zvukový posun při vlastním poslechu. Jistě, kompozičně skladby na daném nosiči již nelze nikterak příliš pozměňovat. Z podstaty věci lze vytáhnout některé vrstvy, které byly při procesu natáčení upozaděny producentem nebo technickými omezeními. Tu a tam lze přidat na výrazu toho či onoho nástroje, přemíchat kanály, vytáhnout zpěvy či celkově pročistit. Tady jsou pravidla pevně daná. Byť existují výjimky, kdy s citlivým přístupem dokázal zvukový mistr s novým masteringem udělat lehce jinou a někdy i lepší nahrávku.

A jak to dopadlo zde? Dá se říci, že někde na půli cesty. Mám možnost porovnávat obě vinylová vydání a můj pocit z toho čerstvého je mírně rozpačitý. Na první poslech je slyšet, že na reedici byla snaha dosáhnout velkého a hutného metalového soundu. Což by rozhodně nebylo na škodu, kdyby všechny zvukové stopy byly na stejné úrovni. Bohužel se někde muselo slyšitelně ubrat. Původní nahrávka působí lehce úzce, je laděna ostřeji, do výšek. Kytary a zpěv znějí přirozeně, basa, bicí a činely jsou jasně čitelné.

Na rozdíl od nového masteringu, v jehož některých částech, zejména tam, kde kapela zrychluje, se stává z basů nečitelná zvuková koule. Je slyšet jen kopák s rytmičákem, ale zvuky baskytary a činely lze jen tušit, byť při pomalejším tempu jsou jasně znějící. Onen hutný kytarový zvuk bohužel tyto pasáže mírně, ale slyšitelně pohltil. Podání basů v nich zní nepřesně a rozmazaně. Naštěstí to nikterak neovlivnilo zpěvovou linku, která se zdá jasnější a čistější, a ani celkovou kvalitu. Nezbývá než vyzdvihnout dobovou studiovou práci ve studiu Propast.

0vpbh

Co se týče obsahu “Thrash The Trash”, je to opravdu debut jaksepatří. Dovolím si říci, že tak skvělou a našlapanou nahrávku Arakain již nenahrál. Ano, mají skvělé desky, špičkové písně, ale jak se říká, král může být jen jeden. S nástupem Černého alba od Metalliky světový thrash zvolnil. Brichta & spol. jej následovali, ale to už je jiný příběh. V kontextu toho všeho znovuvydání uvedené kolekce dává smysl. Jedná se o výjimečnou desku, která vyšla ve výjimečné době, byť se ještě rodila v blbých časech. Oprávněně se honosí přívlastkem legendární. Jasná desítka. 67648

We would like to give thanks to the author of this write-up for this remarkable material

RECENZE: Album “Thrash The Thrash” od Arakainu se i po desítkách let může honosit nálepkou legendární

Fuzzy Skunk