RECENZE: Jack White je na albu “Fear Of The Dawn” opět roztěkaný hračička

Aktuálně modrovlasý čerstvý ženáč (svatba proběhla samozřejmě na pódiu) Jack White je tu se svým čtvrtým sólovým albem “Fear Of The Dawn”. A je to opět dílo neposedného a poněkud roztěkaného umělce, kterému nic není svaté. A posluchač se královsky baví.

8/10

Jack White – Fear Of The Dawn

Vydáno: 08.04.2022
Celkový čas: 39:54

Skladby: Taking Me Back, Fear Of The Dawn, The White Raven, Hi-De-Ho (with Q-Tip), Eosophobia, Into The Twilight, Dusk, What’s The Trick?, That Was Then (This Is Now), Eosophobia (Reprise), Morning, Noon And Night, Shedding My Velvet

Vydavatel: Third Man Records


První z dvojice letošních nových desek Jacka Whitea pokračuje ve stylu práce, již všestranný umělec definoval na svých třech předchozích sólových počinech: totiž, že hranice neexistují a možné je úplně všechno. Pokud jsme v recenzi na minulé album “Boarding House Reach” psali, že je Jack velkým dítětem, které si libuje v objevování nových hraček, platí to i na “Fear Of The Dawn”. Pokud máte rádi fyzické nosiče, můžete si jeho novinku na CD či černém a modrém vinylu koupit na shopu musicserveru.

White je chlapík všehoschopný, neposedný a hodně roztěkaný. Jeho skladby připomínají roztřesený kaleidoskop – ruka, která drží barevné kukátko, je roztřesená a nervózní, vždy jen na chvíli zastaví pohyb, krátce se pokochá barevným obrazcem a zase se pohne dál. Není čas. Je tu přece tolik dalších možností, proč tedy zůstávat pouze u jednoho obrazu. Snad jen poslední položka tak akorát dlouhého alba (necelých čtyřicet minut) “Shedding My Velvet” je v rámci možností klidnější a melodičtější.

Jinak je to divočina. Zběsilé kytary na všechny způsoby, tvrdé, zkreslené, deformované. Vokály prohnané filtry, křik, skřeky, rap. Jako znepokojivé malby vzniklé z černých a modrých cákanců na bílém plátně. V “Eosophobia (Reprise)” si White klidně hraje na Eddieho Van Halena, králem je vždy chytlavý riff a úderný slogan, kolem kterého se děje velký kytarový třesk (“What’s The Trick?”). V titulní skladbě zase ostrý kytarový motiv pohání dvouminutovou jízdu bez velkých odboček. “The White Raven” je nervní, temná a strašidelná, což se dá říct také o “Eosobhii” a vlastně i několika dalších. Naopak půlminutová instrumentálka “Dusk” je tu jen tak mimochodem, něco jako reklamní spot na duchařský film.

0vpbh

Nejlépe se White odvázal v songu “Hi-De-Ho”, kde bezostyšně míchá snad starou italskou lidovku s rapem Q-Tipa, soulem a pattonovskými skřeky, střídá žánry a tempa, kytary a synťáky, no bláznivé je to – a výborné. Podobně žánrově roztříštěná šílenost je “Into The Twilight” – tady se jazzové trumpety přelévají do zdeformovaných kytar a bicích, klavíru jak ze saloonu a vychytaných samplů tam a zpět a ukončí to opět jazzová session.

Druhá deska, kterou hyperaktivní White letos chystá, “Entering Heaven Alive”, má datum vydání stanoveno na 22. července a tím, že je avizováno jako album folkové, bude mít pravděpodobně sevřenější tvar a tradičnější písničkovou strukturu. Uvidíme – u Jacka Whitea člověk totiž nikdy neví. A to je na něm skvělé. 68059

We would love to say thanks to the author of this short article for this awesome material

RECENZE: Jack White je na albu “Fear Of The Dawn” opět roztěkaný hračička

Fuzzy Skunk